Křivoklátnictví Křivopravidla Křivokláty Křivoklátníci Křivostatistiky Přihlásit Křemílkovo

Trasa : Třebenice, Libochovice, Peruc, Žerotín, Smilovice, Řevničov(68), Roztoky, Křivoklát

Neobvykle mrazivý a zasněžený prosinec nás donutil vyrazit podruhé v historii na běžkách a to i do nížin pod Českým středohořím, kde jsme v Třebenicich po 14.00 naši jízdu začínali. Ve vlaku chyběl Petr, kterému zamrzlo auto a tak nestihl ani domluvený vlak, ani žádný náhradní, překvapivě ale dorazila Markéta a tak je nás s Lojzou, Petem a Mirem celkem pět. Běžky nazouváme již kousek za Třebenicemi a loukami a sady dojíždíme již téměř za šera pod Hazmburk a raději dáváme přednost sjezdu ještě za světla před výstupem na hrad. I tak se ale čas od času zaplátáme do šípkových keřům, které nemilosrdně trhají naši výstroj. Sněhu je přiměřeně, o šutry nedrhneme a prošlapávání stopy není nijak náročné, občas i na nějakou narazíme. Přichází tma pod zataženým nebem. Libochovice na 12km téměř celé projíždíme na běžkách a poté stoupeme lesem, zpočátku i po pěkné stopě k Horce. Před vesnicí dáváme u závory pauzu a Lojza nenápadně zahazuje mobil do závěje, aby měl později výmluvu pro předčasné ukončení pochodu. Průběžně nám telefonuje Petr a přemýšlí, kde by se k nám mohl připojit. Peruc, kam se pomalu lesy a poli blížíme, nakonec neschvalujeme, kvůli přibližně 2 hodinovému čekání na příjezd vlaku. V Peruci na 24 km si z dálky prohlížíme Oldřichův dub a Boženinu studánku, z blízka pak hospodu, kde ale na jídlo čekáme tak dlouho, že nakonec Lojza s Markétou musí sprintovat na nádraží na vlak, kterým mohl přijet Petr. Lojza jako důvod útěku uvádí zahozený mobil, který chce jít ráno hledat, Markéta pak prý jela jen na večerní výlet. Dalším lákavým bodem na cestě je klášter v Panenském Týnci, kam jedeme zkratkou přes nekonečnou bílou planinu zasněženého pole a orientujeme se jen podle světel jakési vesnice na svazích Džbánu a ojedinělých lesíků. V Týnci zjišťujeme, že klášter již bohužel vyplenil někdo před námi, tak aspoň ujídáme z vlastních zásob a o jeptiškách můžeme jen snít, a domlouváme s Petrem sraz někde na Džbánu - půjde nám na proti z Řevničova. Nebe se začíná projasňovat a začíná být pořádná kosa. Přes Žerotín jedeme lesem ke studánce Čertovce. Sněhu postupně přibývá, sil ubývá, prošlapávání stopy je již poměrně obtížné. Petovi navíc vůbec nestoupou lyže, zřejmě z důvodu, že je maže jakýmisi historickými vosky podezřelého původu, které jsou zřejmě sjezdové, ač Pet tvrdí, že jeho táta (nebo děda ?) s nimi běžky vždycky mazal, což ale nevylučuje domněnku o určení vosků. Já namazal šupinky, takže jiné vosky nemám a Miro také ne. Po krátké pauze u studánky pokračujeme k Dřevíči, odkud sjíždíme krkolomným sjezdem do Smilovic. Nebe je již úplně jasné a v údolí je neskutečná kosa, Petovi zamrzá teploměr zhruba na teplotě -25 a tak nepohrdneme delším stoupáním ke Džbánu, kde po chvíli potkáváme Petra, který nemá nijak dobrou náladu. Po jeho stopě pokračujeme na Džbán a pak bez stopy do Řevničova a na nádraží v Řevničově, kde máme 68km. Rozednilo se, ale nebe se zase zatáhlo mraky. Čekáme na vlak, kterým sice přijíždí ranní skupina, ale naopak odjíždí Petr, který je otráven osamělým nočním blouděním. Jelikož jsme k nádraží dojížděli po pěkné stopě, těším se na hezké svezení, následuje však drtivý úsek po žluté značce v hlubočáku zpestřený překážkovou dráhou z popadaných smrků. Denní skupina s Mirem jde pěšky a postupně jí s Petem ujíždíme. Po silničce a cestách ke Svaté Alžběte se pak již jede hezky, krásný je i sjezd do Městečka, kde oceňuji nejedoucí šupinkaté lyže. Z Městečka pohrdáme rovinou podél potoka a po nějakém modrém puntíku, nebo něčem podobném, stoupeme směrem k Brdatkům a pak sestupujeme na Křivoklát, máme 88km a máme toho opravdu dost a nějak nás to nebaví. Mira s denní skupinou již ani nepotkáme, došli přes Písky nějakých 20km a tak Miro putuje tam a zpět, aby zaznamenal dochod na metě 92km. Pro legalizaci výkonu Petra, který sice nachodil 67km kolem Dobříše a Řevničova, ale po špatné trase, je snad možné použít způsob číslo 6 pro přizpůsobení trasy, tedy : “Neplánovaným blouděním, pokud ho schválí Křivoklátnická komise”, ale o nedochodu není sporu. I tak se nám ale po druhé po sobě podařilo překonat rekord v minimálním průměrném počtu ujitých kilometrů. V náhradním termínu, 24.12. dopoledne, se pak na Křivoklát vydal Lojza se synem Míšou, který díky svému věku 0 let musel překonat vzdálenost 0 kilometrů, což se mu v kočárku i podařilo a zaznamenal tak historicky první tzv. „nulový dochod“. Lojzovi se výkon z řádného termínu vylepšit nepodařilo, Křivoklát sice dobyl, ale ušel pouze necelý kilometr, takže je mu započítán první pokus.


Křivoklátník Ušel Dochod Poznámka
Bréňa 20 0 Řevničov-Křivoklát
Jarda 20 0 Řevničov-Křivoklát
Lojza 24 0 Třebenice-Peruc
Marky 24 0 Třebenice-Peruc
PetrB 67 0 Bloudění kolem Dobříše a Řevnic
PetrD 20 0 Řevničov-Křivoklát
PetrL 20 0 Řevničov-Křivoklát
Křemílek 88 1
Miro 92 1 Prodlužka kolem Křivoklátu
Míša 0 1 Křivoklát-Křivoklát - nulový dochod
Pet 88 1


Fotogalerie :